POHLED NA DRUHÝ BŘEH

Je to ještě „syrové nedávno“, kdy cesta na druhý břeh byla taaaak proklatě blízko.

Koho by to napadlo, že se vyloupne zničehonic tak rychle, nenadále. Ještě TEĎ mě z toho mrazí…

Stalo se to při cestě do lůna přírody, leč pod tlakem všeho, co ještě ten den potřebuji stihnout… V pražském pátečním provozu jsem jela samozřejmě ostražitě.

Když jsem se řadila do pruhu na odbočení na Barrandov, dostala jsem se za kamion. Prostě to tak vyšlo. Dodnes nechápu, jak to mohl udělat. Profesionální řidič, který jezdí denně a v rukou třímá velkou zbraň v podobě kamionu…

Na začátku Barrandovského mostu v začátku stoupání zničeno nic zabrzdil a zůstal stát. Nechápala jsem proč, neviděla před něj, ale v pravém jízdním pruhu nás auta plynule míjela… Nic nenaznačovalo na dopravní zácpu.

Stál na brzdách a já taky. Nemám ráda někomu jezdit nalepená na kufru a díky tomu mezi námi zůstal alespoň malý rozestup.

Nejdříve mě napadlo, že má před sebou nějakou překážku, kterou já v malém osobáku nemohu vidět…

Zapl „blikačky“ a tak mě napadlo, že má „asi nějakou poruchu“. Ovšem v okamžiku, kdy zařadil zpátečku a malinko couvl, jsem se lekla, že mu to nebrzdí…🤔. Jenže zase zastavil. A za chvilku začal znovu couvat, to už jsem troubila. 

Za mnou auta, v pravém pruhu auta, která se neustále a nepřerušovaně valila poměrně vysokou rychlostí vpřed… Prostor za mnou se zmenšil a i když jsem začala intenzivně troubit a taky blikat, nikdo se neměl k tomu nechat mě vjet do pravého pruhu… A kamion se hrozivě přibližoval…

ON COUVAL DÁL KLAKSON NEKLAKSON… 

Srdce mi bušilo a já cítila šílenou beznaděj. Kamion se na mne valil a při sklonu toho kopce mi bylo jasné, že pokud na mne najede, ten obrovský kolos se ani nevšimne, že mně mrňouska lisuje…

Neměla jsem kam uhnout. Cítila jsem se totálně v pasti. Bez možnosti úniku.

Neustále jsem koukala před sebe, pravé zrcátko, zpětné zrcátko…

Občas nepatrná pauzička, to když auta za mnou vjížděla do pravého pruhu, ale žádná pro bezpečné couvnutí a vyjetí doprava. A kamion stále blíž a blíž…

Jedno auto při mém neustálém troubení zaváhalo a já už v naději, že možná uniknu valícímu se kamionu, to riskla a najela doprava. Přiznám se, že ten manévr nebyl úplně bezpečný. Pod tlakem představy toho kolosu, který mne lisuje a ani o tom neví, jsem to prostě riskla. 

Ufff, vyšlo to jen o vlásek. Doteď jsem neskutečně vděčná za DAR ŽIVOTA, který se mi v té chvíli intenzivně připomněl…

A CO SE VLASTNĚ STALO? 

Kamion zřejmě špatně sjel. Respektive nesjel na Zbraslav, kam zřejmě chtěl a tak se rozhodl to scouvat. V místě, kde by couval do zatáčky, jel by tak protisměrně a ohrozil životy dalších přijíždějících. 

MOJE EMOCE BYLY MAXIMÁLNÍ…

Aby taky ne, šlo mi o holý život. A vše se to událo jen proto, že tenhle člověk si sobecky řešil svůj problém na úkor ostatních účastníků provozu. 

TO HLAVOU PROSTĚ NEVYMYSLÍŠ…

Přiznám se, že nejsem sváteční jezdec a najezdím toho docela dost. Ovšem tohle by mne opravdu nenapadlo, tohle pro mne bylo hluboce přes čáru… Jak vidno, možné je vše… A nezbývá než tento fakt přijmout…

CO SI TEDY Z TOHO VZÍT?

Cítím velkou vděčnost za připomenutí DARU ŽIVOTA. Největšího daru, který jsme dostali všichni. A často v honbě za výkony a přesvědčeními, co vše musíme a co se od nás očekává…, ale také v iluzi pozlátka, jaký ten náš život je, nebo by měl být, zapomínáme na jeho velikost. 

Neuvědomujeme si, že my jsme tvůrci našeho života a že život nás krásně navádí a ukazuje nám různé kvality, skrze různé a často nepříjemné situace…

A tak ať se Vám nyní děje cokoli, vězte, že tento DAR jste dostali a skrze něj můžete růst a tvořit…

Z pohledu naší reality by se člověk mohl zlobit, ale na stranu druhou jsem tu a mám možnost dál rozvíjet svůj DAR, přijímat a být přínosná… Zřejmě ještě není ČAS na odchod…

A JÁ SE ROZHODUJI VYUŽÍT TENTO DAR PRO ŽIVOT A POKRAČOVAT DÁL ZA SVÝMI SNY A VIZEMI…

Někdy máme pocit, že se nám zrovna moc nedaří a ta potvorná Mysl nám nabízí různé bídné myšlenky. 

Vše není napořád, když si dovolíme vystoupit, změnit rytmus, pokračovat ve své cestě, i když se třeba zdánlivě nic moc neděje… 

Přátelé, lidé, spolupoutníci užívejme si, radujme se, veselme se v každé vteřině, minutě, okamžiku, týdnu, měsíci, části roku a v průběhu let…

Vždyť nevíme, na jak dlouho tu jsme.

CO DĚLAT, KDYŽ PROŽIJEME NĚCO, CO S NÁMI ZAMÁVÁ A MY TO CÍTÍME AŽ DO MORKU KOSTI?

Jako fyzioterapeut vím, co taková emoce v těle může způsobit…

Emoce, které se propsaly do fyzické struktury těla. V pohybovém aparátu je nacházíme často jako chronické opakující se potíže – omezení hybnosti, bolestivost, degenerativní změny, ale také záněty. 

Něco, co uvolníte a bez zdánlivé příčiny se objevuje znovu a znovu… 

Mimo pohybový aparát se může jednat o potíže, které se propsaly i do našich orgánů (zrak, sluch, vylučování a nebo třeba trávení, možností je nekonečně mnoho…). Mohou tedy ovlivnit fungování našich orgánů…

Dokud není příčina odstraněna, potíže se objevují a opakují a my to intenzivně pociťujeme…

Tělo je jeden velký propojený mechanismus. A emoce jsou spojené s naším tělem… Tělo je v takovém případě radarem, který nás navádí… 

Pokud potřebujete i Vy navést, ráda Vás provedu a ukážu Vám, jak se na takové obtíže lze dívat a odkud třeba mohou pramenit. Kontakt pro spolupráci najdete ZDE.

A JAK JSEM POSTUPOVALA JÁ?

Když jsem byla z nejhoršího venku a opustila místo činu, vykřičela jsem to. Křičela jsem tak dlouho, dokud se mi neulevilo (pozor ať v této vibraci nezůstáváte přespřílišně dlouho)…

Nadechovala jsem světlo a rozváděla ho po celém těle. Uvolňovala jsem místa, která se přihlásila hned po tom, jak jsem se z té šlamastiky vyhrabala (v mém případě nastupující bolest zad). 

ZÁMĚREM tedy bylo uvolnit napětí, které vzniklo a s výdechem odvést celý ten prožitek z těla ven. Tenhle fígl úspěšně používám na sobě i ve své praxi.

To nešlo hned, ale jakmile jsem zastavila, začala jsem ze sebe vše vytřásat. Počínaje hlavou, pusou, nezapomeňte uvolnit zuby, čelisti. Postupně projděte celé tělo až do úplného uvolnění…

Tenhle TRIK používají zvířata… V tuto chvíli jsem se ocitla v podobné situaci jako lovená antilopa… 

Když mrknu na naše kočky, třeba když běží a něco na ni spadne, někde dostane smyk v zatáčce, někde se bouchne, ihned tento trik používá…

Tyhle TIPY doporučuji i při méně závažných situacích, než byla ta moje… 

Pokud vnímáte, že se něco podobného ve vašem těle uhnízdilo a nevíte, jak se toho zbavit, můžeme se na to kouknout společně.😉

Přeji Vám krásné dny v souladu s Vaším DARem ŽIVOTA. ❤️ Petra